Od štvavých vysílačů přes šeptandu k objektivním příčinám

Evropská unie je nepochybně daleko lepší místo k životu než bývalá RVHP. Ale některých neblahých paralel mezi nimi si ale není možné nevšimnout.

Nezažil jsem krvavá léta socialismu u nás. Zažil jsem jen závěrečnou fázi Husákovy normalizace, kdy bylo stále zřetelnější, že socialismus je systém vedoucí k úpadku úplně všeho.

Porovnání mezi naším socialismem a tehdejším Západem ukazovalo tristní stav socialismu. I děti komunistických aparátčíků chtěly mít západní džíny a kazeťáky. I nomenklaturní soudruzi toužili po služebních cestách na Západ.

Některé obecně lidské vlastnosti se projevují nezávisle na panujícím režimu. Úspěch mívá mnoho otců, k odpovědnosti za problémy se většinou nikdo nehlásí. Svést problém na někoho jiného je lidské.

Takže čím jsou dnes při vysvětlování vlastních potíží dezinformační weby a fake news, tím byly pro soudruhy za normalizace štvavé vysílače Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Pak však soudruzi v osmdesátých pojem štvavé vysílače znenadání opustili, asi jim nechtěli samy dělat reklamu. Nahradili ho pojmem šeptanda. Ta skutečně existovala! Dodnes je možné si koupit sbírku této ústní lidové slovesnosti, v knižním vydání se jmenuje Černá sanitka. Byly to často i neuvěřitelné bláboly, takový dobový protiproud. Problém byl, jako vždy, v důvěře. Ten, kdo se spolehl na Hlas Ameriky nebo i na agenturu JPP (jedna paní povídala) na tom byl lépe než ten, kdo by věřil Rudému právu nebo Československé televizi.

Socialismus se také stával stále více represivní. Zakázáno bylo kde co, ještě v roce 1988 stihl komunistický pseudoparlament zpřísnit i přestupkový zákon. A represivní byl nejen k odpůrcům, ale papírově i na své funkcionáře.

A zde byl kámen úrazu. Nebylo možné přiznat, že socialismus je omyl jako celek. Nebylo možné ani přiznat, že soudruzi ve vedoucích funkcích jsou neschopní. Nebylo ani možné zodpovědného soudruha potrestat, to by se trestali soudruzi mezi sebou. Ani už nebylo možné tvrdit, že problém není.

Tento kulatý čtverec vyřešili soudruzi svým způsobem geniálně. Za všechno mohl, nikoli Ronald Reagan, ale mohly za to objektivní příčiny! Nikoli socialismus jako systém, nikoli konkrétní soudruzi. To objektivní příčiny způsobily, že nebyly k sehnání banány, gumičky ke stěračům ani toaletní papír.

Jsem tedy zvědavý, jaký remake objektivních příčin vymyslí neschopní zodpovědní dnes. Nebo ten pojem prostě jenom převezmou? Možná nemá ochrannou známku!

Pak bychom místo dlouhých litanií na téma, proč už sedmým rokem nežijeme, v

„nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomice světa založené na znalostech, schopné udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“, jak pravila Lisabonská strategie přijatá EU v roce 2000 (s termínem realizace 2010). Přitom by stačilo říct, že EU neuspěla z objektivních příčin a bylo by.

Nebo známé „never ending story“ se záchranou eura a Řecka. To nejdříve padaly argumenty typu „je třeba jen politická podpora“. Pak to byla 1 miliarda eur, poté pět, deset, pak 100 miliard a nakonec nekonečno a pachuť. Říci rovnou, že euro i Řecko krachují z objektivních příčin, bylo by po vyřešeno.

A použít objektivní příčiny je možné i na vnitropolitické scéně. Kdyby rovnou pražská primátorka Krnáčová řekla, že lávka v Troji spadla z objektivních příčin, tisková konference se mohla zkrátit a raději jsme se mohli dívat na pohádku. Politická zodpovědnost se přijímat stejně nebude. A tak dále, a tak dále…

Ale jde to i jinak. Pojďme se vrátit do starého dobrého kapitalismu. Ten si vystačí se zásadou, že pravomoc a odpovědnost je v jedněch rukou.