Miss bez promenády v plavkách. Silák roku bez činek.

Veliký fyzik Albert Einstein se mýlil. Rychlost světla není absolutní, nepřekonatelnou rychlostí. Blbost se šíří mnohem rychleji.

Člověk se pomalu bojí jít spát strachem, co za blbost bude vydáváno za normu druhý den ráno. Rozdíl mezi vtipem, ironií, sarkasmem, nadsázkou a vážně myšlenou větou se ve veřejném prostoru stírá. Často pod praporem „vždyť to myslí dobře“ nám ubývá jeden kus svobody a zdravého rozumu za druhým.

Tak třeba nedávno v USA, pod vlivem kampaně „Me too“, rozhodli, že napříště bude ze soutěže Miss vypuštěna promenáda v plavkách. Aby nebyly diskriminovány méně hezké uchazečky, bude kladen větší důraz na oduševnělost uchazeček.

My zíráme, vy zíráte! Vždyť přece esenciální podstatou soutěže krásy je právě ta tělesná krása. Soutěž Miss není vědomostním kvízem ani literárním pásmem začínajících básnířek. Každá bez rozdílu tělesné krásy se holt nemůže stát Miss USA, stejně jako se každý bez rozdílu věku a zdravotního stavu nemůže stát přemožitelem Mount Everestu. Stejně jako se každý bez rozdílu talentu a hlasu nemůže stát sólistou v La Scale. A v soutěži Silák roku se zase budou zvedat činky, není možné to jen nějak okecat. Nemůžeme beztrestně obelhávat sami sebe.

Nejde zde ale jenom o nějakou úsměvnou historku ze soutěže Miss USA. Jde o princip, jak rychle, znenadání, doslova ze dne na den se dokáže měnit Západní společnost.

Jednou ze základních hodnot Západu bylo, že žalobce, soudce a kat musí být různé, na sobě nezávislé osoby. Že musí být slyšeny obě strany, že rozhoduje v klidu soud, a ne rozvášněný dav nebo ten, kdo zrovna drží hlásnou troubu, tedy ten, kdo má přístup do médií.

A najednou jsou profesně i lidsky likvidováni lidé na základě výpovědi, že před pětadvaceti lety na večírku sáhli nějaké hvězdičce, skoro se to až stydím napsat, Pán Bůh netrestej, na koleno. Tito lidé jsou nejen profesně likvidováni na základě nějakých, často jen tvrzených, třicet let starých lidských poklesků. Jsou i Orwelovsky waporizováni z dějin filmu. Kdysi u nás mizeli z učebnic občanské nauky zapuzení soudruzi, nyní v USA mizí z filmů nařčení herci. A úplný remake na padesátá léta je variace na „soudružskou sebekritiku“.

A to se děje v době, kdy o kousek dál je léta tolerováno a mediálně tutláno brutální skupinové znásilňování nezletilých.

Ano, celou historii jsme patřili a patříme na Západ. Ale západ geografický a hodnotový se nemusí vždy a v každém okamžiku překrývat. Čím dříve začneme s léčbou, tím lépe.